Fanoušek neboli fanda, nadšenec, obdivovatel, příznivec. Tahle synonyma by měla vyjadřovat obecnou charakteristiku člověka, který je oddán svému sportu a především svému týmu. Někdo vášnivě sbírá známky, jiný pohlednice, další je kutil. A fanda miluje svůj tým. Já jsem se, tak nějak intenzivněji, začal zajímat o tento živočišný druh poměrně nedávno. Nikdy jsem nepatřil do žádného kolektivu fandů, mládí jsem netrávil v kotli ani hospodě při přípravách chorea. Spíše jsem byl na druhé straně. Nejprve jako sportovec, ovšem vzhledem k mým sportovním výkonům téměř bez fanoušků, později jako trenér, tam se zase obdivovatelé týmu rekrutovali především z řad rodičů nebo dalších hráčů a hráček klubu.

A to není to samé. Tedy já si dlouho myslel, že rodič hráče je zároveň i fanouškem, ale není to tak. Oči mi otevřela loňská a především letošní hokejová sezóna. Loni jsem doslova propadl šílenství, které se tady odehrávalo, a lačně jsem hledal každou informaci. Samozřejmě jsem nemohl minout fanouškovské fórum Ropáků. A postupně jsem se začal seznamovat s názory fanoušků. Byl jsem celkem mile překvapený. I přes svůj optimistický pohled na svět jsem nečekal, že se v diskusích setkám s takovou vášní, pozitivním přístupem, ohleduplností, porozumění, tolerancí. Nijak jsem nad tím nepřemýšlel, zajímaly mě jen informace o týmu, jak trhal na hadry všechny předpovědi hokejových odborníků, kteří pasovali můj Litvínov na chvost tabulky. Bylo milé sdílet to nadšení a postupem času jsem dostával potřebu vložit pár svých myšlenek do diskuse. Bylo to v době, kdy se ne úplně dařilo a začaly se vynořovat i trochu štípavé příspěvky. Ale vše nakonec dopadlo neskutečně krásně a já jsem užasle sledoval to fanouškovské souznění.

Ovšem úplný fanouškovský obrázek se začíná dokreslovat až v letošní sezóně, kdy se kormidlo vítězné bárky utrhlo. Vítr, krupobití a obrovské vlny začínají loď pomaloučku potápět. Tytam jsou porozumění, velkorysost, oddanost, úcta. Najednou je některým fanouškům na takové lodi nepříjemně. Není tam teplo, fouká, všude mokro, do toho ta mořská nemoc, která je snad ještě horší než kocovina a navíc lidé z ostatních lodí už na tu jeho nekoukají s takovým obdivem. Fanoušek je jen pasažérem lodi, zaplatil si za plavbu a tak je schovaný ve vyhřáté kajutě, kde se ho to běsnění prakticky netýká. S živly se perou jen kapitán se svými důstojníky a námořníky. A najednou se z fanouška stává rozmazlené dítě, které umanutě chce svoji hračku a nic jiného ho nezajímá. Před plavbou mu bylo jasné, že plout po moři znamená riziko. Moře je prostě moře, někdy je hladina jako zrcadlo, ale také se stává, že se Poseidon rozhodne vyzkoušet jak je posádka připravená na boj s živly. A tak zatímco na palubě probíhá bitva o holé přežití, v podpalubí se chystá vzpoura.

Co je to za šlendrián, vždyť já jsem fanoušek, já jsem si zaplatil a v ceně nebyla jen celosezónní cesta mořem, ale i pravidelný příděl jídla v přesně stanovenou dobu. Mě vůbec nezajímají vaše problémy nahoře, já chci, aby mi stevard přinesl můj zákusek (body), tak jako při minulé plavbě. Cože, že při minulé plavbě bylo moře klidné a teď jdeme z bouřky do bouřky? Že zkušené námořníky vystřídali nezkušení? Ale to je váš problém, já si zaplatil a basta. Starejte se. Mě vaše problémy nezajímají, já vám zaplatil. Jediné co pro vás můžu udělat je, že vám poradím. Abychom si rozuměli, já nikdy loď neřídil ani na ní nepracoval, přesto přesně vím, co byste měli udělat.

Jak ten mořský příběh dopadne? Těžko říct, může se stát, že s posádkou se ponoří i platící pasažéři a bude konec bárky, a když nebude bárky, nebudou ani její pasažéři. Kolika lodím už se to přihodilo. Nebo vrtošivé moře posádka zvládne, vyvede loď z bouřky a v unavených očích vyčerpaných mužů zůstane stín zklamání, z toho, že loňští pasažéři slibující pomoc v dobách zlých na svůj slib zapomněli. Námořníci budou zase o jednu zkušenost moudřejší a další bouři zvládnout o to lehčeji. No a z pasažérů se stanou ještě větší mluvkové, umějící poradit z tepla kajuty, ale ne už tak pomoci.

A co takhle happyend? V nejkrutější bitvě o holý život se najednou rozrazí dveře a pasažéři lodi budou jako jeden muž společně s posádkou čelit ničivé zkáze. Je pravdou, že pasažéři nemůžou nabídnout fakticky žádnou velikou pomoc, ale jenom vědomí, že námořníci nejsou v té šlamastice sami, jim dodá mnoho odvahy a síly.

Že se tohle děje jenom v pohádkách? Ale můj život je jedna velká překrásná pohádka a součástí té pohádky jsou už druhým rokem i litvínovští fandové… 

pro RoT napsal Rádě