V roce 1997 řekl Ivan Hlinka Vladimíru Růžičkovi - jestli budeš ve formě, vezmu tě na olympiádu. Pokud pamatujete, bylo to tehdy celkem pozdvižení. Na tehdejší dobu byl Růža už veterán za zenitem. Po návratu z velkého hokejového světa v klidu dohrával domácí soutěž, o reprezentaci nezavadil dlouhých sedm sezon. Nebo snad lépe řečeno, reprezentace nezavadila o něj. A pak najednou, přijde nějaký Hlinka a z Růžičky je nejen hráč nároďáku, ale rovnou jeho kapitán a platný člen týmu deroucího se za nejzářivějším úspěchem české hokejové historie. Hlinka své slovo dodržel. Měl totiž kuráž postavit si tým po svém a navzdory tlakům kritiků poskládat vedle sebe benjamínky i veterány či dát v turnaji hvězd NHL šanci hráčům z české soutěže.
Může se proto jevit, že ten náš příběh je podobný. O odvaze budovat tým, o vlastním názoru. Opak je ale pravdou.
Na jaře letošního roku rozvázal litvínovský hokejový klub smlouvu s hráčem, jehož služby už nadále nepotřeboval. Pokročilý věk a ochabující výkonnost se ukázaly být překážkou plánu na přerod mužstva v tým nový a úspěšný, žlutější a černější Litvínov, než na jaký fandové hartusili posledních pár let, zatímco o přestávky zápasů u bufetových stolků žvýkali vyhlášené klobásy a cucali kelímkové pivo. A také nese zodpovědnost za poslední roky, neopomněli zástupci realizačního týmu dodat, zatímco dotyčnému kolem úst mazali medová slova díků a vděčných poklon, když mu ukazovali dveře. Podívejte, může se jevit, že to chtělo odvahu. Vyhodit z týmu hráče, co odehrál za Litvínov 21 sezon a nastoupil ke stejně rekordním 1 053 zápasům v černo-žlutém dresu. Zrušit smlouvu někomu, kdo zápas co zápas za Chezu doslova a do písmene žral led a dřel od prvního střídání k poslednímu, kdo nikdy neváhal postavit se za své spoluhráče, za svůj tým, kdo se celou kariéru rval a bojoval za Litvínov. Někomu, kdo jako první a navždy první zvedl nad hlavu pohár vítěze ligy náležející v tu chvíli jen a jen našemu celku.
Může. Ovšem jestli si myslíte, že tohle skutečně byla odvaha, nemůžete se mýlit víc. Nechápejte nás špatně.
Nechodíme tady ty roky na hokej, abychom si neuvědomovali, kolik uhodilo. Ohlédneme-li se zpátky, třeba právě oněch 21 let, nemůžeme nevidět sestupnou spirálu klubu kdysi ročník co ročník produkujícího špičkové hráče a mládežnické týmy drtící svou konkurenci dvoucifernými rozdíly. Dnes už roky marně hledáme v reprezentačních výběrech své odchovance, o celých útocích nemluvě, v NHL už ani nepamatujeme poslední litvínovský gól. Co, v NHL. Vždyť my už dnes hráče z naší líhně sotva uplatníme i v samotné extralize! Tohle je průšvih. A věřte, že málokdo si přeje čerstvý vítr, dynamiku a špičkový hokej hodný tradičního dresu víc než fandové samotní. Chceme vidět usilovnou práci, koncepci napříč ročníky, moderní hokej, chceme pravidla, co platí pro prvního i posledního. Dobře přitom víme, že nastoupit takovou cestu, to vyžaduje bez velkých rozpaků tnout do živého a provětrat komfortní zóny komplet celého klubu. Zítřejší sláva nepadne té včerejší kolem krku jen tak ze zvyku, zlákána nostalgií a ztrátou soudnosti.
Ale přesto platí - jsou věci, co se na cestě za takovým cílem nedělají. A jsou lidé, jimž se nedělají. Způsob, jakým jste se rozloučili s naším bývalým kapitánem Michalem Trávníčkem, právě s ním, nebyl odvážný. Byl arogantní. Nebyl výrazem snahy o změnu, byl demonstrací pozice síly, z níž nové vedení svou sotva nabytou moc použilo. Ale vy nejste vládci. Jste správci. A teď mluvíme k vám všem. K majitelům a jejich stále se obměňujícím zástupcům, ke sportovnímu vedení. Jste správci.
Protože tady nejste někde na Spartě. Tady jste v Litvínově.
Tohle město je dlouhá desetiletí s hokejem srostlé. Ti, kdo fandí, řeší hokej ráno i večer, chodí na zimák, jezdí s klubem. Patří k těm nejvěrnějším v lize v časech dobrých i zlých. Prožívají zápasy, debatují o nich po cestě domů, v rodinách, ve vlastních sportovních klubech, v sauně, v autobuse, řeší je s prodavačkou, když si přes pult podávají ruku s drobnými. A i těch zbylých, co nechodí, se hokej týká. Pro něj se ve svých příjmech uskrovňují ostatní sportovní kluby a vlastně celý městský rozpočet, odkrajují si i z toho mála, co v našem regionu ještě na život města zbývá. Generace lidí hákovaly ve fabrikách a firmách, z nichž ten hokej, včetně vás, nakonec i fakticky žije. Nenechte se mýlit, ty peníze nejsou jenom ze šrajtoflí majitelů, co si s vámi třesou rukou při podpisech smluv. Jsou to i hodiny práce odvedené v kanclech ajťáků, co mají na zdi váš plakát, jsou to noční šichty lidí, co vám chodí a jezdí z blízka i daleka fandit.
Tohle město totiž je hokej. MY jsme hokej. Z táty na syna, z mámy na dceru. Už celé životy.
Svou neúctou vůči letitému kapitánovi a faktem, že jste jednali jménem klubu, jste nás de facto ponížili. Nás všechny. Naši společnou víru, náš vztah ke klubu, k jeho ikonám, k historii. Ač má každý svůj čas vymezen, i ten hokejový, včetně největších osobností, a to se těžko změní, něco málo ovlivnit můžeme. Můžeme se rozhodnout, jakými průvodci druhým na takové cestě budeme. Včetně chvil, kdy se nachyluje ke svému konci. Vy sami jste se takového úkolu nedovedli zhostit důstojně a se ctí. Zúžili jste svou motivaci na tady a teď a nehleděli vlevo, vpravo. Proto se my, litvínovští fandové, se svým kapitánem rozloučíme za vás. A po svém. Jsme totiž z města, kde dobře víme, že statistiky nejsou vše. Protože lidi a sport, to nejsou jen čísla na papíře. Je to i přátelství, důvěra, odhodlání držet spolu a postavit se jeden za druhého s vírou, že jsou hodnoty, co přetrvají a dovedou nás mnohem dál než výsledek v zítřejších novinách.
Nakonec byl tady kdysi i jeden trenér, co bez rozpaků vzal na velký turnaj kamaráda z mokré čtvrti. Protože v něj věřil. Tu historku, tu už asi znáte. Ale raději si ji ještě osvěžte. Propříště. Vy sami uspějete, nebo ne, ale přesto nakonec odejdete. Zato my, my vytrváme. S hlavou vztyčenou a jedni pro druhé.
Protože my jsme Litvínov.
#5NAVŽDYLEGENDOU
