Ze začátku to bylo jen pár zápasů v sezoně. Přeci jen školák a ještě ne přímo z Litvínova nebo Mostu. Postupně se ale Litvínov stal mojí srdeční záležitostí. Začal sem jezdit víc a víc, až se z toho nakonec stalo pravidlo a doma už vlastně nějaký ten pátek nevynechávám ani zápas. S hokejem jsou spojené taky výjezdy ven. Ten můj první byl v sezoně 1997/98, kdy jsme se pro body vydali do Karlových Varů. Pak se nabalovalo více venkovních zápasů, nehledě na to zda šlo o Čechy nebo Moravu. Do kotle jsem se poprvé postavil na zápase se Zlínem (29.9.1995 LIT 3:2 Zlín). Následně sem si i v této sezoně koupil svůj první litvínovský dres s číslem 22 – Robert Reichel. Byl to zápas 8.12. 1995 LIT 2:3 Pardubice. Dresů mám momentálně celkem deset. Svoji první kšiltovku jsem si koupil v lednu 1996 (12.1.1996 LIT 8:5 Sparta). Možná se bude zdát zbytečné se o ní zmiňovat, ale podle ní mě každý pozná – je plná odznaků různých hokejových klubů. Také mám ve sbírce 32 litvínovských šál, každou jinou. Sbírku už nerozšiřuji, je toho jedna plná skříň a něco to taky stojí. Peníze raději věnuji na to se dostat na zápasy. Ve sbírce mám i pěkných pár kousků kartiček, pár let je na kolekci znát. Nechybí v ní hlavně číslo 22, můj nejoblíbenější hráč Robert Reichel. Alby byl a je pro mě vždycky ten nej. Z momentálně hrajících hráčů je to pak Michal Trávníček. Správný kapitán, srdcař a bojovník. Permanentek mám za tu dlouhou dobu jen jedenáct, což docela překvapilo i mě.
Jaké zápasy si měl rád a kam všude Tě hokej „zavál“?
Z mého pohledu byly nejlepší zápasy s Trenčínem a Spartou. V Trenčíně jsem se byl i podívat, ale ne na zápase v nejvyšší soutěži, ale na turnaji Rona Cup ( 15.-17.srpna 2013). Nemohu také samozřejmě zapomenout na sezonu 2001/02 a poslední zápas v základní části na Kladně. Potřebovali jsme uhrát remízu, abychom nespadli z extraligy, a v polovině zápasu jsme prohrávali. Dobře to nakonec dopadlo. A to nejvíc nezapomenutelné? Náš první titul a následující sezonu, kdy jsme hráli naopak baráž. Nejdále jsem byl za LITVÍNOVEM ve Francii v Grenoblu a to, když jsme tam hráli zápas Ligy mistrů. Třetí zemí, kam jsem za Chezou vyjel je Německo při turnaji v Drážďanech.
V sezoně 2007/08 jsem byl u zrodu Ultras Litvínov, které fungovalo cca čtyři roky. V tom roce jsem si koupil svůj jediný vlastní menší buben. Teď už stojím v kotli za bubnem v podstatě vždycky, když zdravíčko dovolí. Bubnovat v kotli jsem začal asi v sezóně 1996/97. V sezoně 2010/11 jsem byl vybrán jako čtvrtý fanoušek (Jan Hamák, Atanas Beremov, David Dlouhý) na pozápasové zvonění vítězným zvonem. Od té doby je to tradice po vítězném zápase zazvonit.
Jak si na tom v kotli a celkově ve vztahu k hokeji v Litvínově nyní?
Co nějaká ta historka k dobru? Za těch let jich muselo být...
Historek z hokeje je mnoho a mnoho. Ty, které jsou publikovatelné, si dovolím popsat. Jako první je ta, která mluví za vše, proč ten hokej máme tak rádi. Zmínil jsem tu náš mistrovský titul. Jelikož mívám na starosti výjezdy na venkovní zápasy autobusem, tak na mě vyšel i po vyhraném 7. finálovém zápase. Tam už na nás čekal Ptakulin (Jan Ptáček), z Třince jel se svojí paní autem. Řekl jsem mu jen: „Předsedo, všechny jsem dovezl nazpátek v pořádku a s titulem.“ Následovalo nezapomenutelné objetí, všechno se znovu odehrálo jak ve zpomaleném filmu. Prožili jsme celé playoff společně a v podstatě vedle sebe. Celou sezónu jsme byli v nepřetržitém kontaktu smsek a volání, aby vše sedělo a fungovalo. Ještě před samotným odjezdem na poslední zápas do Třince jsem se, ač to bude znít možná divně, přišel poklonit k soše Ivana Hlinky před zimním stadionem a poprosil ho tam nahoře, aby nám přinesl trochu toho štěstí. Málokdo to ví. Jediný Ptakulin to věděl už před zápasem. Ten byl celý 23. duben 2015 úplně klidný. Řekl jen: „ Já vím, že titul bude dnes náš.“
Také stojí o to zmínit se o našem speciálním výjezdu na zápas do Zlína 13.2. 2015. Po cestě se nám porouchal transit. Alternátor odešel do věčných lovišť. Celé auto zůstalo v dobré náladě mimo řidiče. Tím to zdravím Jardu Šrotýře a ještě jednou děkuji, že to nevzdal. V autě byly i hlášky typu: „Támhle je kovošrot“, protože jsme marně hledali nějaký autoservis. Bylo to ve Zruči nad Sázavou. Nakonec jsme dojeli na posledních sedm minut. Ano sedm minut. Viděli jsme dva góly, na obou stranách jeden. Zápas skončil 2:4 v náš neprospěch. Vyprávět by se dalo dlouhé hodiny, někdy třeba přidám víc.
Co Tvoje úžasná výjezdová série?
V tuto chvíli mám jednu takovou sérii, když jsem byl na 183. extraligových zápasech (92 domácích a 91 venkovních ) bez přerušení. Činí to necelých 50 000 km, ať už domácích či venkovních. Série začala 23.3.2014. Nedávno jsem oslavil i malé jubileum a to v počtu extraligových zápasů na LITVÍNOV, které můžu doložit vstupenkou či hokejovými novinami Brejk. Jubileum je 900.extraligových zápasů, proťal jsem ho 6. ledna 2017 v Plzni (Plzeň 4:2 LIT). Momentálně jsem na čísle 907. extraligových zápasů(626 domácích a 281venkovních). Nejvíce domácích zápasů jsem viděl se Zlínem a to 51. Zlín je mi asi trochu souzen, jak tak o tom uvažuji. Jelikož si rád pohrávám s čísly a mám rád historii, tak si eviduji svoje neoficiální litvínovské statistiky, kdy mám svoje stránky na internetu – www.kozlovostatistiky.estranky.cz
Co dodat na závěr?
Na závěr bych chtěl napsat svoji oblíbenou větu: „Když ten litvínovský hokej miluješ, tak není co řešit“ a také nezapomeňme na historicky známý slogan naší litvínovské hokejové legendy pana Ivana Hlinky: „Hlavně se z toho neposrat“.
A za mě jako Ptakulina snad ještě doplním: "Hlavně nemyslet."
Na otázky se ptal Ptakulin, odpovídal Kozel – 1.2.2017
