Ani v nejmenším se nemůžu pochlubit podobnou sérií jako náš rekordman Kozel, i přesto se však můj seznam navštívených ligových měst (a stadionů) postupně rozšiřuje. Zlínský Zimní stadion Luďka Čajky na něm ale stále chyběl; jednak je to daleko, jednak se mi v posledních letech tak nějak přirozeně nechtělo trmácet se přes celou republiku, vidět litvínovskou prohru a pak se zase trmácet zpátky (v tomto ohledu mluvily statistiky zcela neúprosnou řečí). V pátek 22. 12. 2017 jsem se však rozhodl to změnit – volno v práci, Vánoce a jednou bych sem stejně asi jel, tak proč ne teď? A když se podle statistik šance na nějaký úspěch „limitně blížila nule“, zkusil jsem alespoň věřit ve vánoční zázrak…

   Cesta po D1 ubíhala překvapivě rychle, a tak jsme po několika debatách na témata jako „2010“, „1:2“, „tenkrát dával góla Majdan“, „ale i Luky“, „a vychytal to Jarda Hübl“, „a v lize ještě hrály týmy jako Kladno, Slavia, K. Vary nebo Č. Budějovice“ najedou sjížděli na exitu Zlín/Otrokovice (a Otrokovice-Zlín, Zlín-Otrokovice, Otrokovice-Zlín a tak pořád dokola – kdo neví, o čem je řeč, nechť si na youtube přehraje video s názvem „Zlínský trolejbus“). I díky nezacpané a rychle průjezdné (ano, čtete dobře) D1 jsme pod zlínskou halou zaparkovali už hodinu a půl před zápasem a chvíli jsme tedy opravdu uvažovali o tom, zda neskočit do trolejbusové linky č. 2 či 6 a nezeptat se: „Pane řidiči, jede to do Otrokovic?“, ale pak jsme přece jen přeladili do „dospělejšího módu“ a začali shánět lístky. Teda, spíš shánět známého, který nám sice před časem přislíbil zajistit vstup do VIPu, ale mezitím na nás evidentně zapomněl. Po několika telefonátech ale vše dobře dopadlo a po ukecání místních securiťáků, že na ty lístky opravdu chceme do kotle, i když nám pak do VIPu už nebudou platit (normálně nám to na místě přeškrtli propiskou), a po ujištění Šídovic a Špinkovic rodin v tom, že mé zjevení se ve Zlíně skutečně nesouvisí s nějakým výletem na kole, jsme konečně zaujali pozice za brankou vlevo z pohledu hlavní kamery.

   Průběh (a hlavně výsledek) zápasu máme asi všichni ještě v živé paměti, takže bych se teď spíše zaměřil „na druhou stranu barikády/plexiskla“. Že má Cheza fanoušky po celé republice, to je známá věc. Něco jiného však je, když se s nimi osobně setkáte. To pak létají vzduchem různé Holešovy, Hodoníny, Bystřice pod Hostýnem a další jména větších či menších „dědin“ v okolí. Někdo do vás leje nějakou místní „tekutinu průzračné barvy“, jiný mává vlastnoručně vyrobenou vlajkou s portrétem Ivana Hlinky (a přesvědčením, že „Šéf“ to dneska „ošéfuje“), další si se svou ratolestí o přestávku prohlíží obrázkovou knížku „Moje štěně“ od Zdeňka Milera… (a pak že za poznáním rozdílnosti lidí musíte nutně vycestovat do zahraničí). Když potom však „přijde na věc“, jsou všichni stejní jako vy a fandí tomu stejnému černožlutému týmu (a to má např. „pán s vlajkou“ ve své rodině Zlíňáky, Třinečáka, a snad i příznivkyni Vítkovic).

Ivan to holt „ošéfoval“ dobře 

   Odhadem nás tam bylo asi 50, ale i přesto (nebo možná právě proto) se fandilo velice obstojně. Holt je pro „přespolní“ fanoušky asi svátek, když do jejich města Cheza dvakrát do roka zavítá, a tak si to nejspíš chtějí užít naplno. A kor, když se hraje zrovna zápas jako ten páteční: celkem pohledná hra (a hlavně výhra) ve Zlíně, popěvek „Dejte jim bůra“, hattrick obránce – to se dohromady prostě často nevidí. Nekoukal jsem na internetu na záznam, ale myslím, že v nějakých „tichých“ chvílích domácího kotle jsme určitě museli být slyšet i ve streamovém přenosu. Vždyť i Míša Petrásek nám jednou zamával až z protější branky…

  Tak jsme teda slavně, ba skoro až zázračně vyhráli, „Vysoký jaaalooooveeec“, „hej, hej, hej, hej, heeeej!“, „Jiiiirka Hunkes!“, „Míša Petráseeeek, Míša Petráseeeek, Míša Míša Míša Petrásek!“, a honem domů. Sice se těch 400 km bude se „zázračnými“ třemi body v kapse/kufru skousávat snáz, ale pořád je to 400 km. Ještě někde rychle sehnat „vítěznou“ klobásu a hurá na palubu… Jo, to jsem se trošku přepočítal – jednak už byly stánky s občerstvením před stadionem dávno zavřené (zapomněl jsem, že vlastně nejsme v Litvínově), jednak nás ihned obklopili místní (tentokrát fandící Zlínu) a gratulovali nám k výhře, přáli šťastnou cestu, nabízeli nějakou místní „tekutinu průzračné barvy“ a vůbec se prostě chtěli družit (opět jsem zapomněl, že vlastně nejsme v Litvínově).

   Od zimáku jsme tak odjížděli snad hodinu po zápase s plánem „zastavit na jídlo někde cestou“, protože ty 3 body jsme přece (i s řidičkou) nějak oslavit museli (pokud jste to už náhodou zapomněli, tak ve Zlíně nevyhráváme každý den… ani každý druhý). Pizzerii ani nic podobného jsme však nepotkali (hlavně že je ta Baťova třída jakožto velká část trasy Zlín-Otrokovice, Otrokovice-Zlín, Zlín-Otrokovice, Otrokovice-Zlín a tak pořád dokola dlouhá jak „tejden před vejplatou“), a tak jsme vjeli na dálnici s nevalnými vyhlídkami (hlavně teda já) na KFC, Mekáč, nebo něco takového. Po skoro „povinném“ přehrání scénky o tom zlínském trolejbuse však našel spolujezdec na internetu i něco praktičtějšího, takže 84,5 km směrem od Prahy jsme konečně zastavili na JÍDLO. Teď sice bude „pořad obsahovat product placement“, ale na mě ten motorest Melikana opravdu udělal velký dojem – na rozdíl od všech těch Mekáčů, kde „jídlo“ dávají dohromady kdovíjakými způsoby, tady se na vás JÍDLO doslova směje všude kolem. Kousek před půlnocí jsem se tak doslova utápěl v záplavě všech těch salátů, koláčků, dortíků, pečiva, polévek, klobás, knedlíků, omáček a já nevím čeho všeho ještě. Kousek před půlnocí! Takový bufet jsme v Chorvatsku neměli skoro ani za bílého dne! A ani ty ceny nebyly vzhledem k poloze na D1 nijak astronomické (když si vzpomenu třeba na předchozí zastávku na benzínce Shell, kde po vás za studenou malou bagetu chtěli 89 Kč). Nakonec jsem si tedy dal guláš se čtyřmi „kousky“ (za čtyři „kousky“ ve Zlíně], k tomu „na ťuknutí“ (i s řidičkou) kofolu a úroveň osobní spokojenosti jsem tak po „zázračné“ výhře ve Zlíně dokázal posunout na ještě vyšší úroveň. Ne nadarmo se asi říká, že „Láska prochází žaludkem“… 

Čtyři knedlíky za čtyři góly 

PS: Cestou domů spolujezdec také vymyslel něco na ten způsob, že „Šťastný a Veselý“ by se letos přát nemělo, neboť ve Zlíně je měli (Šťastný David # 29, Veselý Ondřej # 87), a stejně jim to bylo houby platné. Takže všem Chezákům raději: „Jirka Hunkes!“ 

Pro Ropáky napsal Dáda