Je krásný páteční den. Sluníčko svítí a teplota na podzim je tak akurát. Přesto jsme se raději pojistili a vzali do našich batohů i z těch hřejivějších svršků. Přeci jen, nechceme nastydnout, na zimním stadionu bude zcela jistě chladněji než venku. Nikdo z nás si nepřeje v pondělí chybět v zaměstnání. To ne. Takovou nepříjemnost bychom našim zaměstnavatelům neprovedli. 

   Autobus odjíždí v 11. hodin a všichni se, jak samozřejmě jinak, scházíme včas. Vidím velké úsměvy všech, jak se rozlévají skrzeva celá líce. Cestovat budeme s optimismem. Jak přeci jinak? I když se našim hochům nedaří, přesto nepochybujeme, že všichni po posledním utkání zpytovali svědomí, zda do hry dali veškerý svůj um a snahu. Někteří by jistě mohli být snaživější. Však také věříme, že trenér naše borce správně nabudí a hra bude mít ten správný spád.
   

   Děvčata nelenila a ranní volno využila k tomu, že napekla koláče i buchty a připravila pohoštění pro všechny cestující příznivce. Když nabízejí k ochutnávce své výtvory, v tvářích můžeme vidět trochu ruměnce. Vidno, že nejsou si zcela jisté a někteří z našich chlapců jim nejsou lhostesní. To švitoření je moc pěkné.
   

   Před nástupem do přepravního prostředku se ujmu kontroly ustrojení všech sportovních fandů. Nesmíme přeci cestovat jako hastroši a dělat ostudu nejen sobě, ale celému městu. Jsme slušní lidé. Jedeme reprezentovat i náš okres! Pan řidič si ještě stoupl ke schůdkům, aby v případě mé nepozornosti, hříšníka zastavil a zabránil chybě. Chlapci mají hezké košile s vázankou. Občas ji jen převážu, aby měla správný tvar. Ale Jeník vázanku nenašel. Prý spěchal. Je mi to líto. Nemohu jej vpustit dále do autobusu. Je smutný a prosí mě, zda nemůžeme udělat výjimku z pravidla. "Ne Jene, to nemohu" Odpovídám jasným hlasem "Dnes bez vázanky a příště pojedeš jen v tričku" Nenechám nikoho na pochybách, že nemohu uhnout z našich zásad. Oči se mu zalévají slzami. Klopí zrak do země. Loučí se s kamarády. Ví, že dnes bude podporovat naše jen u radiopříjmače. Odchází. My ostatní si dáváme slib, že budeme fandit i za něj, a doženeme naše chlapce k vítězství. Děvčata musím pochválit. Jejich oděvy jsou vzorové. Délka sukně pod kolena a k tomu hezkou halenku. Kabátky pro chvíle chladu mají také všechny.
   

   Jsme připraveni. Chlapci sedí v levo, děvčata v pravo. Odhodlaně vyjíždíme. V autobuse to hučí jako v úlu. Živě diskutujeme o našich sportovcích. V tom Gusta vytáhne kytaru. To je radosti! Děvčata tleskají a vykřikují názvy zlidovělých písní, co by si přála nechat zahrát. Z krásného počasí je v autobuse vyšší teplota. Některá děvčata si chtějí rozepnout halenky. Jsem proti a žádám pana řidiče, aby nám pustil více větrák či alespoň pootevřel střešní průduch. Situace se zklidňuje. Autobus zpívá a veselá atmosféra mi připomíná festival lidových písní v Kroměříži, který jsem v létě s rodinou navštívil. Nejsem však dobrý zpěvák. Vytahuji jahodový koktejl, co mi připravila moje maminka, a slastně se si broukám známé melodie z pod z rána čerstvě zastřiženým knírkem.
   

   Přijíždíme do Jihlavy. Autobus zastavuje u pohostinství. Máme hlad a chceme pojíst. Sice v chlebnících nám ještě svačina zbyla, ale musíme myslet i na cestu zpět. Nechceme býti hladoví. Hostinský jdouce z šenku ven, s úsměvem nás zve dál. Nabízí žlutou, červenou ale ba co i černou limonádu. Ta je nejžádanější a vrchní nestíhá nosit. Kuřecí řízek s broskví. Lahodná to krmě. Objednáváme si jako jeden muž, svorně celý autobus.
Před cestou na stadion vyndavám z kufru autobusu náš tajný trumf. Mávátka. Jsou černožlutá a pracoval jsem na nich s dalšími dobrovolníky z naší práce celý týden. Všichni jsou jako u vytržení a derou se fasovat. Musíme je s panem řidičem krotit. Však chápu to nadšení. Ukážeme místním, jak se fandí ! Přicházíme ke stadionu a u stánků s cukrovou vatou a limonádami se z vesela družíme s fandy domácích. Jsou velmi milí. Podle zvyků nás přivítali chlebem a solí. Příjímáme s radostí a zapředáváme v hovor ohledně našich sportovců. Na oko se štengrujeme a zlobíme na soupeře, když tvrdí, že do naší svatyně dopraví touš více než pětkrát. Nemyslíme to však vůbec zle. Zábava musí být. Zápas za chvíli započne a tak svolávám všechny naše příznivce na tribunu. Jen ta Boženka není k nalezení. Po chvíli jí však objevím v přilehlém parku na lavičce s chasníkem oděným do domácích barev. Drží jí za ruku a hledí do očí. Recituje báseň. Náhlé vzplanutí vášně. Vše však krotím a přestože mám pro mladou lásku pochopení, odvádím Boženku za ostatními. Zlobí se na mne, ale jsem zodpovědný za všechny. Jistě mě časem pochopí.
   

   Na led vjíždějí páni rozhodčí. Vesele na ně máváme, stejně jako oni nám a přejeme si, aby se jim zápas vydařil. I na jejich výkonu přeci záleží. Jsou to ale muži zkušení a nepochybujeme, že svojí úlohu splní na jedničku s hvězdičkou. Abychom i jim mohli po utkání zatleskat a odměnit je za poctivý výkon.

   A už přicházejí naši borci. Chlapci urostlí. Sportovci jak má být. Radost pohledět. Vidíme odhodlání v jejich očích. Nenechávájí nás na pochybách, že přemýšleli o svém snažení a dají do hry celá srdce. Ozývá se první "do toho, do toho" a už fandíme všichni. S radostí tleskáme a snažíme se,co nám síly stačí. Ve chvilce, abychom popadli dech, však slyšíme hromové "do toho" z druhé strany stadionu. I domácí ženou své hochy za kýženým výsledkem. A tak zase my přidáváme "do toho, do toho" a je to taková taškařice, jak se s domácími překřikujeme. Sleduji, jak Boženka je smutná a fandí málo. Spíše smutné mává místnímu jinochovi. Přicházím za ní a slibuji jí, že za ním zajdu a vyprosím pro ní adresu. A budou si moci psát. Do Boženky jako bys živou vodu nalil. Zatíná svou ručku a burácí ze všech sil "do toho". Naši chlapci si cení fandění a můžeme vidět znatelně vyšší tempo, než v minulých hrách. Brzy překonáváme domácího brankáře, kdy náš forvard lišáckou střelou mezi betony dopravil touš do sítě domácích. V tom přichází na řadu náš trumf. Vytahujeme mávátka ! A změníme naše burácení "do toho" za ještě znělejší "Litvínov" a do toho ze všech sil nad hlavami víříme mávátky. Domácí uznale pokyvují hlavami. Tak pěkná mávátka, to u nich ještě neviděli. Hra se dramatizuje, protože i domácím se podařilo vstřelit branku a to strhává Kamila k hanlivé urážce domácího střelce "posluho, opepříme tě". Dávám však bedlivě pozor a tato nadávka mi neunikne. Kamila si změřím káravým pohledem a on, vidíce mne, že vidím jeho počin, zjihne. Je to slušný hoch. Pokárat jej však musím. Jistě se nechal jen unést zápalem hry. Přesto však není zde prostor pro taková gesta a pokřiky. Je to nesportovní. Pokud by takový byl i příště, nebudeme jej moci brát s sebou. Do notýsku si zapisuji ke jménu K. Holý malý, černý puntík. Pracuje jakožto učeň v místní masně, není tedy zatím plnohodnotný řezník, spíše takový řezníček. Zasadíme se však, aby z něj nevyrostl hrubián. Nejprve napomenutí. Nejsme žádní uličníci a výtržníci. Nechceme aby si fandové v jiných městech mysleli, že jsme nevychovaní. Další povzbuzování však již je v pořádku a nemohu nikomu nic vytknout. Naši chlapci vyhráli. Voláme "vivat" i "sláva", "ať žije Litvínov" a vyhazujeme klobouky i mávátka až ke stropům domácí haly. Obličeje máme červené o slz radosti i smíchu. Domácí fandové nám přicházejí sportovně pogratulovat a okukují naše mávátka. Jakže jsme je jen zhotovili. Jsem sportovec a příznivec férové hry, tudíž jedno nechávám tomu z nejhoršivějších fandů soupeře na památku. Obdivně jej prohlíží a haleká na ostatní, že i on brzy vyrobí taková. Přeji mu to. Doufám, že náš dar mu pomůže a brzy také se budou moci pyšnit takovými fandícími nástroji. 

   Než se ledová plocha vyprázdní, máváme i na naše rozhodčí. Byli skvělí a bezchybní. Tváře zbrocené potem vydávají svědectví o veliké snaze. Spravedlivé rozhodování je základ. Však ale nebyli jsme na pochybách ještě před započnutím utkání.
   

   Odebíráme se na palubu autobusu. Je přítmí. Nechám rozsvícené jen tlumené světlo v chodbičce a rozsazuji naše příznivce. Jsme unavení a brzy, poté co si naštelujeme naše opěradla pod úhlem 75 stupňů, zaslouženě usneme. V tom však překvapení. Přichází hlouček místních fandů a vytahují před autobusem narychlo zhotovený transparent "Ahoj, Litvínove". Do toho na nás kynou ze všech sil. Také máváme a již se těšíme, až zase brzy přijedeme. A vyměníme si s domácími i my ostaní adresy, abychom si mohli dopisovat, nejen Boženka.
 

   Vyjíždíme za hranice města, autobus utichá a odebíráme se ke spánku. Pomalu si sedám a usínám i já. Byl to náročný den. Probouzím se těsně před naší domovinou. Jsme před našimi Chemickými Závody. Jasně žlutá záře probleskává tmou, tak jako planula dnes naše vášeň a hnala žlutočerné chlapce za vítězstvím. Vítá nás. Srdce našeho kraje bije stále stejnou intenzitou i v noci. Odebíráme se každý domů s pocitem, že jsme se zasadili o cosi dobrého. Usínám se vzpomínkou na Jihlavu. Dobrou noc všem sportovním příznivcům.

pro RoT napsal VV, fotografie se prozatím vyvolávají v temné komoře