Přišla nám nabídka od kluků z německého Seiffenu, zúčastnit se turnaje ve vybíjené. Naše účast by turnaji dodala mezinárodní punc, takže jsme nemohli odolat. Navíc jsme si říkali, že získat vítězství v mezinárodním klání nikdy není k zahození. Jsme sportovci tělem i duší, výzva byla přijata. No, řekněme si po pravdě, že hlavně tedy duší....
Poskládat tým nebylo tak lehké, jak se ze začátku zdálo. Entuziasmus některých z nás se v průběhu dní lehce vytratil, někdo musel do práce, jiný zase na zápas. No, obtelefonovali a obfejsbukovali jsme hromadu lidí a naštěstí jsme náš hvězdný tým, připomínající převážně výběr kandidátů na lůžko v LDNce, dali do kupy.
Přestože jsme za poslední měsíc 2x měli problém s autem, opětovně si beru dopravu na starost. Kdyby se náhodou něco zase rozbilo, auto vzteky zapálim a domu dojdu nejhůř pěšky. Ne, kecám, jel bych tágem. U Mekáče ráno vdechnu 3 toasty se slaninou a sýrem, jedu pro Kozla, pak nabereme Kulhajze a Peťulu.
V 8:50 jsme u fanshopu před zimákem, kde máme sraz. Sledujeme, jak se naše Áčko schází na trénink. Je luxusní a nádhernej den. Ve vzduchu voní vítězství a jaro (ne Slávik)... cejtíme to v kostech. Mozol šajní, azurová obloha, protisluncové brýle se hodí. Prohodíme pár slov i s ředitelem litvínovkého zimáku Blážou. Hlavně mu oznamuju, že v pondělí hned z rána začínáme na zimáku připravovat věci pro pátek a sobotu, tak ať připraví bufet - hlavě tedy ten tekutý. Doktor mi říkal, ať hodně piju. Přece nemůžu jít proti jeho slovu, že? Může mi někdo říkat, že stadion je města a někdo z něj ho řídí.. bla, bla, bla... nejpovolanější je Bláža. Nebýt jeho, náš zimák by nikdy nebyl tím, čím je.
Jo a pozor! Do Litvínova na sraz, s druhou částí naší party, jsme dorazili včas, protože ráno jsem nic nepodělal, nic nezapomněl a všechny tak vyzvedl dle harmonogramu. Konečně jsem to dokázal :D !! Jsme tady. Dobrý. Pozdě, byť o minutu, dorazil strejda Mogul. Dáme chvilkovou poradu a vyrážíme hore kopcom do Seiffenu. U nás cesty místy zledovatělé, obzvláště klesání do Mníšku mě nenechá klidným. Není prostor pro chybu. Přijedeš za hranice a tam by se z té cesty dalo snad klidně žrát. Nevim no. Možná jsem trochu zaujatej. Těžko říct?
Přijíždíme v Seiffenu ke "Klubu Mladých". Je to tělocvična se slušnou výbavou a k tomu mají v budově i vlastní bar (pouze pro své potřeby) s kulečníkem, fotbálkem, tuším i šipky.. Všechno to bylo před pár lety rekonstruováno. Schází se tam omladina z celýho okolí (mimochodem dost z nich tam jezdí na Simsonech a to i teď v zimě), je to příjemný místo. O vše se tam starají sami. Nejsem si vědomej, že by něco podobnýho bylo třeba v Mostě či Litvínově. Každopádně je to dobrej nápad. Mají kam jít, nemusí se courat bezprizorně po městě a dělat bordel.
Pozdravíme se s Fuggim i ostatními domorodci, předávám prezent z Olomouce, který jsem pro kluky objednával do jejich sbírky. Jdeme se převlíknout, přijíždí i Pták s omladinou z děcáku. Věřim, že i pro ně je to zajímavý zpestření dne. Kulhajz při převlíkání vytáhne nějakej zázračnej krém proti smrti - Voltaren. Prý je výbornej a ulevuje od bolesti. V duchu se modlím, abych nepotřeboval nejen tenhle krém, případně i odbornější pomoc. Každej asi víme, jak občas dopadají tyhle amatérský, rádobysportovní akce - utržený vazy, achilovky, zlomený nohy, ruce, prsty. Úkol zní jasně, přežít bez úhony. V kontextu tohoto si vzpomenu na lékařova slova o pitném režimu a jdu si dát pivo jako součást warmupu. Jen jedno.. řídim, ale až za dost hodin.
Všichni se průběžně zahříváme, zkoušíme meruny na házení. Po pravdě, nevyhovuje nám žádná. Moc malá, moc kluzká, moc velká, moc lehká... nakonec nacházíme jeden, co by šel. Blbý je, že je to malej medicinbal a s tím, kromě nás, asi nikdo chtít hrát nebude. Zkoušíme si házet a jak nám to furt padá, tak jako nás ta věc začíná bavit - probouzejí se naše dětská já. Turnaj se rozlosuje a Fuggi nám vysvětluje pravidla. Mají je jiný, než jsme byli zvyklí u nás. My jsme vždy 3x přehazovali, pak vybíjíš, tady můžeš hned, hraje se ze všech stran. Prostě tahle mutace je jiná, rychlejší. Sledujeme první zápasy a nevypadá to tak hrozně. Je vidět, že domácí tuhle hru hrají pravidelně. Přicházíme do hry my, soupeř volí merunu. Velkej, pitomej, tenisák... jednou rukou se nedá čapnout, dost klouže a jak je velkej (asi jako míč na basket), ještě zanáší. Snažíme se, potíme se, taktizujeme, ale je nám to prd platný, domácí jsou fakt daleko rychlejší a taktičtější. Prohrajeme, ale baví nás to. Někteří z nás podávají neskutečné sportovní výkony. Coubertin by z nás měl radost. V pauze mezi jednotlivými zápasy pořádáme improvizovanou poradu ohledně pondělí, pátku, soboty. Probíráme jak vyladíme výjezdy, dokup archivu, valnou hromadu Ropáků a další body, které budou pro ostatní fandy příjemným překvapením atd..
Přichází pak i další zápasy, měníme taktiku, měníme kapitána na zadní čáře, zvyšujeme rychlost, někteří zvyšují počet vypitých piv. Bohužel všechno marně, porazí nás i místní tým s názvem "Kiddies Seiffen" a bohužel, bohužel ten název není ironický. Hele prostě ne. Tohle fakt neumíme. Bojovali jsme statečně, ale na víc, než je 6. místo, naše snaha nestačí. Jsou soutěže, kde postoupíš z týhle pozice do play off. Tady je to poslední místo. Ale nevadí. I tak slavíme, bavíme se, bylo to výborný. A máme i diplom. Někdo říkal, že ho jednou dáme do síně slávy - tím si nejsem tak úplně jistej. Každopádně skvělej antistress, něco jsme i vypotili, nikdo se nezranil (no Mogulovi trochu zmodralo koleno), takže paráda. Podle všeho se v létě bude konat na venkovních hřištích fotbal a volejbal. My přijdeme a minimálně placku uděláme :D Tak určitě...
Dáme ještě v baru poslední "rundu" občerstvení, s Fuggim domluvíme postup jak jim zařídíme lístky na nadcházející zápasy, přebírám objednávku na další suvenýry, co si kluci chtějí objednat a lehce po půl čtvrté jedeme domu. Hezký to bylo, moje infantilní já je maximálně spokojený:)

pro ROT, VV