Na hokej do Třince jsem se těšil již dlouho. Jelikož jsem tam nikdy nebyl a několik dalších faktorů umocnilo mojí touhu vyrazit na tak dalekou cestu za našimi borci. Přes původní plán, kdy měl být vypraven bus kvůli přenosu všemi oblíbené čété, jsme se nakonec rozhodli vydat po vlastní ose i přes posunutý začátek utkání o více než tři hodiny. Postupně to takhle vidělo dalších hodně žlutočerných fans, kteří se rozhodli, že do Třince prostě pojedou. I díky tomu náš předseda tady na fóru vytvořil sekci, kde se postupně všechno doladilo a vyšlo nakonec, že vyjede za hokejem přes padesát kusů, což je neskutečný počin s ohledem, kde a kdy se hraje...

   Přípravy na cestu proběhly v pohodě, den dopředu jsem připravil jídlo na tu štreku, bramboráci to jistili a má drahá polovička nám upekla i bábovku, takže vyvážená nutriční hodnota stravy snad i byla. A nastal den D. A protože během noci došlo ke změně času, tak jsem byl vzhůru již od časných ranních hodin, což mi nevadilo, abych se mohl kompletně připravit na tu dálku. Na 9:30 mosteckého času byl naplánován společný odlet z Mostu. A já jakožto všude na čas chodící, jsem při pohledu na hodiny, kdy již bylo po půl desáté a nikde nikdo, začínal být lehce netrpělivý, co se děje. Ale pak dorazil náš hacker Uni a chvíli po něm dorazil strejda Mogul s Markétkou a Cíbou. A pak dorazil sám pan velký VéVé. Domluvili jsme itinerář cesty, zkontrolovali zásoby na cestu, poslední cigáro a hurá směr Třinec.

   První zastávka byla náplanovaná na 66km českého tankodromu. Byla neděla, tak plynulost provozu byla optimální, až na ty věčné a pořád se opakující dopravní omezení. Je mi jasné, že sám velký Duchy se jistě rozčiluje proč jedeme potom největším parkovišti u nás a nejedeme po hradecký. Ale zvyk je železná košile. V jednom z těch omezení za Prahou nás předjížděl černý bavorák s pražskou SPZ, tak jsem si říkal, jestli to nebyl Růča a taky že jo. Jako by to byla nějaká předzvěst, že se ještě potkáme. Sem tam nás předjel nějaký soused z východu od Slováků, a to se vždy probudil vedle mě sedící Cíba, který všechny tyto slovenské šoféry počastoval velmi peprnými výrazy, které se ani nedají napsat, protože bych musel jen psát "ty jeden píp, co se píp,píp, píp", takže bych se tu jen upípal. Tak jsme dorazili na místo určení, do mekáče u Lokte, kde na nás čekali další fans, kteří vyráželi z Chomutova. Dalo se povinné kafe a cigáro, něco pojedlo, domluvila se další přestávka. Cesta stále ubíhala v klidu a pohodě, počasí bylo vcelku ideální, i když mohlo být lepší, ale dalo se to. Dojeli jsme na další místo určení tentokráte na OMV za Brnem a udělali jsme inspekci dalšího z řad Mekbůčků. Opět kafe, cigáro, hlavně protáhnout kostru a vyprázdnit močové měchýře. A jedna menší perlička, u které byl opět Cíba, který chětl platit litrem, ale jaksi soudružky od mekbůčka neměli nazpět na takovou bankovku, tak měl smolíka. Kuřáci dokouřili a dopili kafe a pokračovalo se dál. Ale co se nestalo. Šroťa v neutuchající snaze konečně urvat ty miliony v sazce, to šel pojistit, ale jaksi pozapomněl, že by si mohl vzít s sebou mobil, který si položil na pult a nenechávat ho pro kolemjdoucí na benzínce. Naštěstí to zjistil za včasu a stihnul se pro něj vrátit. Čas byl porád v pohodě, takže nebylo kam spěchat. Cesta porád v pohodě, DJ to na cestu dobře namixoval, takže bylo i co poslouchat. A pak přišel ke slovu opět Cíba, který si koupil pivo, s chutí si ho otevřel, začal pít a pak jsem mu ukázal obrázek, co byl na plechovce, tak jsem hned čekal, že to pivo vyhodí z okna, když zjistil, že je tam vyobrazen jeho oblíbenec Lafata ze Sparty. Aby tu plechovku nemusl držet v ruce, tak si jí dal mezi, což bylo hodně komické sparťan mezi nohama slávisty. Projížděli jsme kolem Nového Jičina a usmálo se i na nás sluníčko, poslední zastávka před Třincem rychlé kafe a cigáro a hurá, ať už jsme tam. A jak to DJ dobře namixoval, tak při příjezdu do Třince nám ve vozidle začala hrát Koreana s hitem To The Victory, takže jakoby předzvěst, co nás čeká. Hurá konečně jsme tady. Zchladit turbo, protáhnout tělo, oblíknout se do našich barev a jdeme na to.

   První, co všichni řekli, po příjezdu, že nová Werk Arená je fakt pěkná, což opravdu je. U arény na nás již čekal Ptakulin se svojí třineckou drahou polovičkou, která nám ochotně měnila peníze za lístky. Postupně se to začalo houfovat a černožlutých fans bylo čím dál tím více, až jsem si říkal, odkud se berou. Lístky rozdány a velká žízeň, stánek nikde, tak hurá dovnitř a podívat se na ten jejich zázrak i zevnitř. A všichni jsme se shodli, že se ta aréna fakt povedla a vypadá opravdu dobře. Po zjištění, že náš match pískají dva nějvětší krasavci v pruhovaném Lacina - Hodek. Jsem si říkal, ty v..e, jedu 500 km a budu koukat na ty dva zoufalce. Ale tyhle dvě košťata mi ten hokejový výlet nezkazí, jsem si řekl. Taky že ne...Konečně pivo a černožlutých barev čim dál tím více. Slyšel jsem od všech, co pravidelně jezdí do Třince, že místní lidé jsou v pohodě. A opravdu jsou. Ani už nevím kolik místních za mnou přišlo a chtělo si povídat, což bylo opravdu velice příjemné a naprosto něco jiného než třeba proti Plzni. Sektor pro nás určený se zaplnil do posledního míst a čítal zhruba 70 - 80 lidí, což je opravdu nádherný to počin.

   První třetinu jsme zvládli za bezbrankového stavu, kde byli o něco aktivnější domácí, ale plichta, dobrý počin a dobrý základ do dalších částí zápasu. Celkově o hokeji asi nemá cenu moc psát, když to bylo v TV, tak to všichni viděli a ví jak jsme to dobře zvládli se šťastným koncem pro nás. V Třinci se potvrdilo, že máme fanoušky opravdu po celé republice. Ve frontě na pivo stála za mnou holčina v našem dresu, tak jsem se jí zeptal odkud je, z Kopřivnice, odpověděla. A po celý zápas vedle stál pán s naší šálou, tam jsem se nezeptal odkud je, ale dle nářečí byl jistě místní. Takže v tomhle ohledu super.

   Druhou třetinu jsme zvládli lépe jak tu první, kdy se nám podařilo otočit skóre a vedli jsme dva ku jedné. O přestávce opět pro pivo a doplnit tekutiny potřebné pro to velké fandění. A opět pokec s místními. A šli jsme do třetí periody, která byla z naší strany dobře odehraná a přidali jsme další dva fíky do Hrubcovi kasy.

   Takže 60 minut hokeje za námi a celý sektor skáče, skanduje, raduje se z nečekaného vítězství našich barev. Z toho fandění na maximální otáčky jsem si až přivodil kravavé zranění na levé noze, protože ta sedačka pode mnou nechtěla uhnout a pořád mi stála v cestě. Ale co, jak se zpívá v našem chorálu "za chezu život dáme". Dali jsme děkovačku s hokejkama a pomalu s nádhernými pocity jsme opouštěli Werk Arénu. Ještě se rozloučit s místními, něco sníst na cestu zahřát vozidla a hurá s body zpět domů, cesta je dlouhá.

   Nazpět už byli silnice opravdu prázdné, tak jsme jeli, co to dalo. Zbytky piva mi dali ještě pěkně zabrat a už jsem zjišťoval, kdy budeme stavět. Nakonec jsem se dočkal u Prostějova a jako by to bylo nějaké znamení, protože koukám a vidím povědomého bavoráka. Samozřejmě Růča si skočil na něco k jídlu. Tak jsme s ním hned pokecali, udělali nějaké fotky na památku. A chválil, jak jsme výborně fandili, že jsme byli lepší jak domácí fans a hned zjišťoval, jestli jedeme na Slávku. Hned jsme řekli rezolutně ano, když jedeme dálku do Třince, tak Praha je za rohem. Tak jsme chvilku popovídali, popřáli si šťastnou cestu zpátky domů a opět vyrazili. Ještě musím zmínit debatku s obsluhou restaurace na této pumpě. Kdy jsme se paní zeptali, jestli ví koho obsluhovala, tak věděla, že je to někdo známý, že zřejmě nějaký tenista, tak jsme jí to upřesnili, že to byl olympijský vítěz z Nagana. A ještě paní myslela, že si dělám srandu, když jsem jí řekl, že máme v autě dost domácích bramboráků, jestli nechce ochutnat. A jak koukala panečku, když jsme jí tam pár kousků nechali i pro kolegy. Tak jsme taky něco polkli do žaludku a hurá na sever. Po krátké přestávce u Humpolce jsme pak ještě předjížděli naše hokejky a po třetí hodině ranní jsem byl zpět doma. Snad se někdo dostal až sem a dočetl to celé až do konce. Omlouvám se za tak dlouhé slohové cvičení, ale bylo to dlouhé a zážitků hodně, tak jsem se chtěl se všemi podělit. Můj první report, tak jsem chtěl, aby toho bylo co nejvíc. A kdo nebyl, aby viděl, co se dá všechno zažít na cestách za hokejem. Zase někdy u dalšího výjezdu na počtenou.

Pro RoT napsal Jan Trousil