Bíba: Když mi manželka zavolala, že můj táta měl autonehodu u Karlových Varů, okamžitě a celý vyděšený jsem běžel zapnout internet a teletext. A hned na mě blikla ta hrozná zpráva: Ivan Hlinka zemřel! Zůstal jsem v šoku, opařený. Vzal jsem si flašku a zavřel se do garáže, přijímal jsem kondolence, pil ferneta a kouřil jednu za druhou. Nestydím se za to.
Vždyť zatímco národ ztratil hokejového hrdinu, já svého člověka číslo jedna, ke kterému jsem vzhlížel, na kterého jsem vždycky dal. Šlo o mezník v mém životě.
Uběhlo už přesně dvacet let od tragédie, zvyknout si na to nejde, jen se s tím smířit. Povyprávím vám o tátovi. O našich zážitcích. Povím vám i věci, které jsem ještě nikdy neřekl, které málokdo ví.
Třeba, že přišel o bratra. Anebo o tom, kdo v naší rodině používal hlášku Hlavně se z toho neposrat!
Žít v tátově hokejovém stínu bylo strašně těžké. Trápilo mě to, asi to na mě zanechalo stopy. Kamkoliv jsme přijeli, řekli: Á, mladý Hlinka! A to se pak hraje špatně.
Snažím se tím taky řídit.
I když… Kdekoli ukážu občanku, slyším: Nagano! Olympijské zlato na hokejovém Turnaji století, táta tehdy šéfoval střídačce české reprezentace. Obrovská událost. Všichni se mě na to ptají, ale už jsem na to i alergický. Táta nebyl jen Nagano, táta hrál NHL, dělal kapitána národního mužstva i Litvínova, posbíral také další úspěchy. Stal se inženýrem. Chytrý člověk, což i po něm zdědily moje dcery.
Hlavně se z toho...!
Vzorem mého táty byl jeho táta. Josef Hlinka, ročník 1921. Za druhé světové války totálně nasazený v Essenu, kde vyráběli zbraně pro Němce. Musel tam. Když jsme jezdili k dědečkovi a babičce na chatu u Žatce, rád jsem poslouchal jeho historky a usínal u nich. Například tu, jak před koncem války utíkali domů z Německa dlouhých čtrnáct dní. Pěšky s kamarádem, neměli co pít ani jíst, ale zvládli to. Děda došel domů do Louky u Litvínova, kam se jeho táta přistěhoval z Březových Hor na Příbramsku.
Můj pradědeček zemřel brzy, v roce 1955, ale prababička – tátova babička – se dožila krásných 101 let. Jezdili jsme za ní spolu až do její smrti, nosili jí uhlí, chodili nakupovat, pekla nám voňavé bramborové placky ještě po staru na plotně. Záchod sice měla na chodbě, žádný komfort, ale nechtěla z Louky pryč. Až do devětadevadesáti se o sebe starala sama.
Výročí
úmrtí Ivana Hlinky
Hokejový velikán Ivan Hlinka starší zemřel přesně před 20 lety na silnici u Karlových Varů, kde se jeho škodovka střetla s avií. Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.
Geniální útočník i trenér, navíc inženýr ekonomie. Rodák z Litvínova má tři tituly mistra světa jako hráč, jeden jako kouč. Národním hrdinou se stal, když Česko přivedl k olympijskému zlatu v Naganu 1998.
Jeho syn Ivan z prvního manželství hokej také hrál, ale vrcholově se neprosadil. Nyní pracuje jako řidič sanitky. Hlinkovo jméno si zaregistrovala jako ochrannou známku vdova po legendě Liběna Hlinková, je předsedkyní správní rady Nadačního fondu Ivana Hlinky.
Právě díky ní vznikla slavná hláška Hlavně se z toho neposrat. Spousta lidí o tom nemá tušení. Říkala to ona a často. Když tuhle větu v pravou chvíli použil táta, vzpomněl si právě na svoji babičku, mojí prababičku. Ona měla i plno jiných hlášek, byla to správná, bodrá ženská.
Zpátky k dědovi Josefovi. Byl komunista, ale neberu to za něco špatného. Žil v přesvědčení, že chce dobro, čehož si cením. Nebyl echt komunista jako ti z padesátých let minulého století, a protože zastával jiné názory než oni, v nějaké době ho dokonce ze strany vyloučili.
Děda Josef býval fotbalista, i v Essenu fotbal hráli. Nešlo o koncentrační, ale pracovní tábor. Hokejista nebyl, v litvínovském klubu ovšem pracoval jako funkcionář a trenér. Po návratu z Německa si našel svojí manželku, moji babičku, tátovu mámu. Dva roky po válce se dočkali syna Ivana. Bohužel zemřel asi ve třech měsících. Proč, to netuším. Nechtěli se o tom bavit, dozvěděl jsem se o tom až od táty. A pak, v roce 1950, se narodil druhý syn, opět Ivan. Můj táta. Žili v Louce ještě devět let, kdy přišel na svět Josef, tátův brácha mladší skoro o dekádu. Pak se přestěhovali do Litvínova.
Emigrace maminky
Táta se podle mě brzy oženil s mojí mámou, zůstali spolu bezmála třicet let. Máma v roce 1968, když do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, emigrovala do Švýcarska. Byla gymnastka a chtěla se věnovat trenéřině. Jenže táta byl do ní tak zamilovaný, že ji nějakým způsobem dostal zpátky, aniž by z toho vznikly nějaké potíže.
A tak jsem se v roce 1971 narodil já.
Máma pak trénovala gymnastky tady. Bydleli jsme v paneláku v Litvínově, později táta postavil barák na Loučkách, což je lepší litvínovská čtvrť. V domě jsme zůstali, než se rodiče rozvedli.
První manželka Ivana Hlinky Květa jako gymnastická trenérka.
Vždycky když se konalo mistrovství světa, v obýváku jsem pustil televizi, sedl si před ní a hltal každý zápas. Všude příjmení Hlinka, táta dělal kapitána a já byl na něj strašně hrdý. Třeba když jsme hráli proti Sovětům. S dědou a strýcem jsme jezdili i na tátovy zápasy, třeba na světový šampionát v Praze v roce 1978 nebo na Kladno, kde to bývalo vždy vyostřené, ale i na Spartu. Děda zavelel: „Jedeme se podívat na Ivana!“ A jelo se.
Na tátu vzpomínám často a hodně a budu vzpomínat dál. Když jsem měl nějaký problém a potřeboval jsem se vyzpovídat, šel jsem za ním jako prvním. Věřil jsem mu. Byl pro mě nedotknutelný. Vnímal jsem ho, že dokáže všechno. Navíc měl dobrý humor, vtipných historek s ním by bylo na knížku.
Když chlapi pláčou
Každý asi taky ví, že alkohol u něj vyvolával negativní věci, ale na mě nebyl nikdy zlý. Dostal jsem od něj jedinou facku. Kvůli záškoláctví. Studoval jsem na průmyslovce. S kamarádem hokejistou, kterého jmenovat nebudu, jsme se báli písemky, takže jsme se čtyři dny „ulejvali“. Jezdili jsme šestkrát denně z Mostu do Litvínova tramvají, chodili jsme hrát kostky. Pak nás v autobuse viděla kamarádova máma. Přišel jsem domů a táta se ptá: Co ve škole? Říkám: Dobrý! On: Fakt dobrý? Přikývl jsem. Táta pak na mě: Hele, já si jdu na balkon zakouřit a ty si pořádně promysli, co mi řekneš. Pak se zeptal potřetí: Co tedy bylo ve škole? Znovu říkám, že dobrý. A přiletěla facka.
{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}
Táta, chlap jako hora, nebyl takový, jak vypadal. Naopak. Byl poměrně citlivý člověk. Rád býval i sám. Viděl jsem ho i brečet. Ne jednou. Třeba když se rozváděli s mámou. Nebo když umřel děda a já mu to volal do Pittsburghu, kde zrovna trénoval.
Hokejová legenda Ivan Hlinka starší (vlevo) se synem Ivanem a vnučkou Michaelou.
I já hrál hokej. Od pěti let. Táta mě bral s sebou, když v sobotu a neděli trénovali. Nebo o prázdninách. Byl jsem rád, že můžu být s áčkem na ledě. Mladej, pojď s námi na nájezdy, houkl na mě táta a já jezdil na brankáře Kapouna a pohyboval se mezi personami, které tehdy za Litvínov nastupovaly. Táta se mnou na ledě zůstával i po tréninku a nahrával mi. Měl jsem z toho radost.
Já ovšem nebyl žádný špičkový hokejista. Spíš průměrný, ale tak to v životě je.
Žít v tátově hokejovém stínu bylo strašně těžké. Trápilo mě to, asi to na mě zanechalo stopy. Kamkoliv jsme přijeli, řekli: Á, mladý Hlinka! A to se pak hraje špatně. Očekávají od vás to samé, co od táty. A vy to nedokážete, i když strašně chcete, protože on patřil ke světové špičce. Hodně potomků, jejichž rodiče jsou slavní a oni se jim chtějí vyrovnat, to má složité. Některým se to povede, někteří tím trpí, já to nedokázal. Ale nestěžuju si! Neměl jsem se špatně.
Táta se rád napil, kouřil a hokej bral normálně, protože dostal do vínku talent na všechny sporty. Když působil ve Vancouveru v NHL, kde jsme byli v letech 1981 až 1983, v létě hrál akorát tenis a jinak nedělal vůbec nic. Ani běhat nechodil. Měl to prostě v krvi. Pak vyjel na led a hned se zařadil mezi nejlepší hokejisty Canucks.
Ve Vancouveru jsme byli máma, táta a já v bytě 3+1. Táta přiletěl kvůli tréninkovému kempu o čtrnáct dní dříve, my až po něm s Bublovými. Táta říkal, tady budeš chodit do školy. Ukázal mi ji. Jak sem budu jezdit, jak se budu domlouvat? odporoval jsem. Vždyť umím jen Hi a Thank you. Táta v klidu odpověděl, že se to prostě naučím. Ukázal mi autobusy, kterými se budu dopravovat, linky 41 a 42.
V Kanadě, zvlášť ve Vancouveru, je plno Číňanů, i ve třídě jich bylo dost. Měli jsme dva měsíce, abychom se naučili anglicky a šli do normální třídy. Potkal jsem se tam s jedním klukem, který byl z Československa, jeho rodina emigrovala. Jmenoval se David Gross a hodně mi pomáhal, ale taky nás rozsadili, abychom spolu nemluvili česky. Po dvou třech měsících jsem už hovořil celkem dobře anglicky, což se mi dnes hodí, výslovnost mám dobrou.
Škola začínala v devět ráno, my si před ní skočili se spolužáky koupit hokejové kartičky a žvýkačku za 25 centů. Dnes by byly cenné, my to tehdy takhle nebrali. Pamatuji, jak do Vancouveru přijela na lodi anglická královna. Všechny školy ji vítaly, já mával kanadskou a anglickou vlajkou. Po návratu do ČSSR jsem zase mával sovětskou a českou vlajkou. Teď se tomu směji.
The Great One
My všichni kluci z hokeje jsme obdivovali Waynea Gretzkého, i já. Působil v Edmontonu, který se potkával s Vancouverem často. Říkám tátovi, napiš mi omluvenku, chci ráno na rozbruslení. Bude tam Gretzky! A táta: Gretzky, ale co já?! Omluvenku mi napsal. Poprosil jsem ho, jestli by se mnou šel za Gretzkým, aby mi dal hokejku s podpisem, ale táta na to: Umíš anglicky, normálně mu to řekni.
Styděl jsem se, ale stejně mě za ním poslal.
Gretzky si před kabinou připravoval hokejky, já mu řekl: Dobrý den pane Gretzky, chtěl bych se zeptat, jestli byste mi dal podepsanou hokejku? Odkud jsi? otočil se na mě. Můj táta hraje za Vancouver. Ne, to ne! Jak se jmenuje? Ivan Hlinka. Jo, toho znám. Ptal se, kde bydlíme, jestli hraju hokej, kam chodím do školy. Pak šel někam dozadu, hrál s bílými titankami, podepsal ji a napsal Ivanovi věnuje Wayne Gretzky. Na to rád vzpomínám.
Ve Vancouveru, když nebyl trénink nebo zápas, se o mě kluci prali. Říkali: Pojď k nám na víkend! Hráli jsme videohry, frčelo Atari, bandy se hrálo v každé ulici. U nás v týmu byl Brian Sakic, mladší brácha Joa Sakika. Bydleli kousek od Deana Russela, mého nejlepšího kamaráda z hokeje. Joe byl o dva tři roky starší a machroval na nás. Netušili jsme, že z něj vyroste taková hvězda. Táta dostával od klubu dva lístky na zápas, tak jsme chodili spolu na NHL, koupili si popcorn a obdivovali všechny hráče.
Hokej jsem hrál v celkem dobrém klubu, pětkrát šestkrát do týdne jsme měli tréninky a zápasy. Potkal jsem výborné kluky, jak ve škole, tak na hokeji. S některými si dodnes občas napíšeme, strašně se mi tam líbilo. Spousta lidí si myslela, že se v zámoří jen válím na gauči a nic nedělám. Já chodil do školy, na tréninky, na zápasy. A abych nepropadl a postoupil jsem v Čechách do dalšího ročníku, musel jsem se učit i české předměty. Zápřah.
Šikana po návratu z Kanady
O to horší bylo, když jsem se vracel na léto domů a později zase natrvalo, lidi mi tady záviděli. Na popud jednoho našeho hokejového trenéra, taky ho nebudu jmenovat, se mnou většina kluků na hokeji nemluvila a dávali mi to hodně sežrat. V podstatě šlo o šikanu. Táta to bral se svým tradičním klidem: Tak si z toho nic nedělej... Já to ale vnímal. Do mého dalšího života mě to strašně ovlivnilo. I učitelé, neříkám všichni. Přišel jsem v mikině s nějakým nápisem, bral jsem to normálně, takhle se kluci v Kanadě oblékali. A mě tenkrát vyhodili, ať se jdu převlíknout, měl jsem neomluvenou hodinu. Tohle tady nosit nebudeš, to si nos v Kanadě! Ovlivnilo mě to hodně, jsem samotář.
32 fotografií
Ve Vancouveru táta strávil dvě sezony a hrál výborně, byl jedním z nejlepších hokejistů Canucks. Majitel klubu Griffiths ho chtěl udržet ještě na rok. Jenže on měl už zraněné koleno, musel si na něj dávat velký pozor. Griffiths celou naší rodinu pozval na Havaj. Letěli jsme tam po sezoně Jumbo Jetem. Luxusní dovolená, nejkrásnější, co jsem zažil. Lítali jsme po tamních ostrovech soukromými tryskáči. Pak jsme se vrátili a majitel se táty ptá: Jak ses rozhodl? A on řekl ne.
Šel tedy do švýcarského Zugu, když hrál druhou ligu. Dali mu stejné peníze jako v NHL. Chtěl být blíž Litvínovu, on byl patriot, měl tady kamarády. Ve Švýcarsku pobýval často s mámou, já v tu dobu byl u dědů a babiček, mě už ven nepustilo ministerstvo školství. Zug trénoval František Dům, který dlouho vedl Litvínov. Táta je dostal do první ligy a oni jsou tam dodnes. Pak ještě přemýšlel, že by hrál druhou nebo třetí německou ligu v Selbu, že by dojížděl na zápasy, ale sešlo z toho. Začal dělat s Frantou Důmem druhého kouče v Litvínově. Tím se dostal k trénování.
Na dcery jsem pyšný
O sobě moc nechci mluvit, chráním si soukromí. Ale prozradím, že pracuji jako řidič sanitky u záchranky. S mojí manželkou jsme byli svoji asi šestnáct let, než jsme se rozvedli. Máme korektní vztahy, nikdo nikomu neškodí, narodily se nám dvě krásné dcery. Michaele je třiadvacet, je už bakalářka a dělá poslední ročník Vysoké školy chemicko-technologické. Bude z ní inženýrka, věnovat se bude výzkumu léků. Mladší Markéta je ročník 2005, teď odmaturovala, přihlásila se na práva. Ještě to nemá jisté. Pokud by se tam nedostala, šla by do Ústí na vysokou školu.
Obě jsou chytré, jsem na ně pyšný. A jsem rád, že chytrost zdědily jak po mém tátovi, tak po rodičích manželky. Starší dceru táta zažil. O mladší věděl, ale nebyla ještě narozená. Byl s námi na kontrole u specialisty, jestli je všechno v pořádku.
Mně, strýcovi i mým dcerám je líto, že si jméno Ivan Hlinka přivlastnil někdo jiný a patentoval ho. Považujeme to za nespravedlivé a nedůstojné vůči tátovi, ale i s tím jsem se smířil.
S jeho smrtí o hodně složitěji.
Je mi 53 let a za rok budu ve věku, kdy táta umřel. Ve sportu byl génius, měl i štěstí, které je k úspěchům potřeba. Ale když štěstí potřeboval v životě nejvíc, opustilo ho.
takovej mrštnej technickej štírek, 
mi dost připomíná Jakse takhle na první dobrou. Vysoké Hockey IQ, silnej na puku. Gajdoš se mi taky líbil. Takovej malej technickej typ, lehkej na bruslích. Co se Pekaře týče, potvrdilo se mi co jsem si o něm myslel. Takovej Tráva, velkej bojovník, hokejově nic extra i kdyz snaží se. Ale jsou to vše jen prvotní dojmy. 
