I Táňa Kuchařová ví, jakej je ten SPRÁVNEJ DRES aneb reportáž z natáčení (nejen) na tribunách, které znamenají svět (a na kterých byla ještě donedávna i ta příslovečná prkna)

• Kapitola první – Zrod velkého projektu (název kapitoly v dobrém úmyslu vypůjčen ze hry Dobytí severního pólu od J.Cimrmana J)

Juraj Kukura, Postavení mimo hru, 1979

•  Kapitola druhá – O čem je film

          Má prvotní představa o „nalajnovanosti“ celé akce (něco jako „první dítě a dovolená v Jugoslávii“ z Básníků J) vzala za své dávno před první klapkou (i když tu filmaři nakonec ani moc nepoužívali J). Asi měsíc před natáčením byl totiž na facebookovou stránku filmu umístěn přesný harmonogram celé akce, který se najednou skládal ze tří dnů – kromě „hokejové“ neděle přibyla i sobota a pondělí. A k tomu ty časy! Klasické „dvanáctky“, start průměrně ve 3 odpoledne, konec ve 3 ráno, navíc to pondělí k tomu – vždyť přece musím (a asi nejen já) do práce! Jo, chvilku to trvalo, než mi došlo, že v pondělí 17. 11. je vlastně státní svátek… Navíc nový třídenní rozvrh akce z ní nejen snímal čistě fanouškovský charakter, ale hlavně násobil finanční zisk, takže nic nestálo v cestě tomu nejen zúčastnit se, ale také zapojit do tohoto „velkého projektu“ i mou drahou přítelkyni, která jinak ten můj hokejový fanatismus moc nemusí… J

                Podobných improvizací a změn nás ale mělo během natáčení čekat ještě mnohem více, což koneckonců hned první den předeslal i jeden člen štábu (asi Henry), když nám při udílení úvodních instrukcí „na férovku“ oznámil: „Film je jedna velká lež!“

Tohle není fronta na lístky, to nám jen členové štábu sdělují tu "obecnou pravdu" o filmu :-)

• Kapitola třetí – Smutní slávisti aneb fandíme potichu!!!     

          Pokyn z nadpisu této kapitoly mě bude v nejhorších nočních můrách strašit ještě asi hodně dlouho (však mě s tím taky kamarádi popichují dodnes J ), každopádně v sobotní úvodní den natáčení mu předcházel (a převyšoval ho) strach z toho, že mě filmaři (v duchu improvizace a flexibility) na celé 3 dny šoupnou do kotle slávistů (to, že jsem se tam nakonec stejně několikrát dostal, nechme zatím stranou). Bylo nám totiž dost důrazně vysvětleno, že na place posloucháte pokyny režiséra, i kdyby byly sebedivnější, jinak vás vyhodí a nedostanete tak peníze. A jelikož dopředu nebylo pevně stanoveno, kdo komu bude „fandit“, docházelo při úvodním nástupu a odškrtávání přihlášených komparzistů i k jejich rozřazování (a to na celé třídenní natáčení). Nejen naše skupinka se tedy snažila navěsit na sebe co nejvíc litvínovských propriet, abychom proboha náhodou nebyli včleněni do kotle „sešívaných“. Já jsem si pro jistotu ještě skočil do Nudle pro buben, abych to měl jó pojištěný (Kdybych věděl, že ho potom budu celé 3 dny tahat „jak kočka koťata“ a že mě díky mému fanouškovskému „úboru“ stejně mezi Litvínováky nakonec zařadí, tak bych si ho snad ani nebral. Naštěstí jsem ale zvyklý J ).

Člen štábu Rostík při práci. Takhle nějak to asi vypadalo v“ dávných dobách", kdy ještě neexistovaly rolby :-)

„východě“. Zde jsem si poprvé uvědomil, že mám svůj buben jaksi navíc, poněvadž jsem kvůli němu musel stát opřený o plexisklo před první řadou, zatímco ostatní (kromě dalšího bubeníka – Fíka) mohli sedět. Mezitím se na ledě Jiří Mádl skláněl k buly, po jehož vyhrání měl puk putovat na slávistického obránce, který měl následně čelit litvínovskému forčekingu (tento den byli na ledě kromě Mádla také jen komparzisté). Tato scéna se ve filmu nakonec ani neobjevila, ale když ji v „reálu“ točili už asi podvacáté, začala se u mě lehce ozývat bolest nohou. Navíc 

 

Tak dlouho se Rostík s tím středovým kruhem čistil, tak dlouho na něm Mádl vyhrával úvodní buly, a ono to ve filmu nakonec ani není…k tomu všemu ten nelogický pokyn „fanděte potichu“, kdy sedící fanoušci měli „jako tleskat“ a „jako povzbuzovat“ (prostě jen naprázdno otevírat pusu), a já s Fíkem „jako bubnovat“. S potěšením tak přivítali skutečnost, že záběr se nakonec podařilo natočit, že se nikdo z „hokejistů“ na ledě nepřerazil o kabely z kamer a my že si tak na další pokračování můžeme sednout. Leč „jako fandění“ nás mělo ještě párkrát čekat…

 

Mádl (úplně vpravo) právě nastřeluje tyčku litvínovské branky. V některých záběrech poté i vztekle třísknul hokejkou do mantinelu, ve filmu si nakonec jen zanadával…

          Po dotočení této scény s litvínovským gólem, který ve filmu „vstřelil“ Kubát (ono se to nezdá, ale i když všichni herci či komparzisté mají přesně dané úlohy, tak stejně někdy brankář ten puk omylem prostě chytí, někdy jde střela vedle atd., takže se ve finále rozhodně nejednalo o záležitost dvou sekund jako ve filmu J), jsme byli opět přesunuti, tentokrát na západ za plexisklo. No a hned nato přišel od kohosi ze štábu pokyn „dresy dolů – teď jste fanoušci Slávie!“. Nepomohlo brblání, prosby na kolenou ani logická argumentace poukazující na to, že „přece nemáme žádné červenobílé věci“. Najednou z nás byli „slávističtí gaučáci“ (stojící), kteří mají být smutní z toho, že jejich tým dostane z brejku od Růči gól na 2:1. „Naštěstí“ jsme ke ztvárnění této role moc hereckého umu nepotřebovali – když totiž „Růča“ v podání současného marketingového ředitele Jana Kloboučka asi na padesátý pokus ten gól zase nedal, bylo nám všem skutečně smutno (z toho, že už se asi nikdy nedostaneme domů). Poté ale

 naštěstí zapracovala „filmová vyšší moc“, kamery se přenastavily do správných úhlů a Cheza tak nakonec těch 2:1 vyhrála (film je zkrátka „jedna velká lež“, poněvadž výsledek reálného zápasu druhý den byl 0:1 J). Přirozeně jsme tuto skutečnost šli oslavit na Loutkárnu (jakož i jiní členové štábu J), víc než jedno pivo jsme však nedali, neboť druhý den se přece „šlo do práce“ J. A tak jsme alespoň na konec dne (natáčecího, protože hodinky či mobily ukazovaly třetí hodinu ranní J) vyvedli z bludů a omylů nešťastníky, kteří pomalu přestávali věřit ve stabilitu světa, když v půl jedné ráno při chůzi kolem zimního stadionu slyšeli hromové „GÓÓÓÓL!“ J

Ježišikriste, on to ten Klobouček (č. 9!) zase nedal!!!

• Kapitola čtvrtá – Smutek pro Chezu, sláv(i)a pro nás

mohly být trochu detailněji vidět naše obličeje, abychom za 50 let mohli při svých rodinných slezinách PRÁVĚ V TOMTO OKAŽIKU promítaný film zastavit a s hrdostí veškerému potomstvu sdělit „Podívejte, jaká jsem byla zamlada filmová hvězda!“ J A skutečně, po televizní premiéře filmu můžeme s úlevou konstatovat, že tato naše naděje BYLA NAPLNĚNA! V jednom okamžiku (přesně v čase 85:18 J) je u stolu s občerstvením vidět téměř celá naše parta, a při zastavení záběru jdeme i v pohodě identifikovat! J

Natáčení na severu. Tady jsou fanoušci Slávie ještě komparzisti…

          Produkce se však našim „epochálním záběrům“ nechtěla věnovat více než bylo potřeba, takže za chvilku jsme byli jak stádo ovcí hnáni zase jinam – tentokráte na „sever“. V tom by samo o sobě nebyl problém – severní tribuna byla do té doby jediná, na které jsme ještě nenatáčeli, takže jsme si alespoň mohli náš zimáček „zkompletovat“ celý. Problém byl ovšem v tom

, že začátek reálného extraligového utkání se kvapem blížil a produkce nás ještě ke všemu poslala přesně ke vstupu do kotle hostů (prý se jim líbil ten pohled odtamtud či co). Rázem se tak z následující scény stala ta jasně nejriskantnější, protože při našich opakovaných příchodech na tribunu jsme se museli čím dál více proplétat mezi skutečnými fanoušky Slavie. Těm to moc po chuti nebylo, nám kvůli blížícímu se začátku hokeje také ne, a filmařům kvůli neustálé nedokonalosti záběru už vůbec. Po dalších pěti pokusech však pod tlakem uštěpačných poznámek či nadávek (z obou táborů) nakonec kapitulovali, na hokej nás pustili, a do filmu tuto scénu potom vůbec nedali… J

... zatímco tady nás už vhánějí mezi Slávisty opravdové

Hokej samotný byl také celkem dobrým zážitkem – našlapané tribuny, výborná atmosféra, Cheza hrající na špici tabulky… Chybělo tomu však jediné – náš gól, což zpětně hodnotím jako největší nedostatek celého třídenního natáčení. Exploze radosti natřískaného zimáku by se totiž ve filmu vyjímala opravdu nádherně, bohužel však ani filmaři nejsou všemocní (a že toho umějí dost). Tak jsme my, „zasvěcení“, alespoň v kotli vytleskali Rostíka v jeho srandovní čepičce, který jako křeček v kleci neustále pobíhal za plexisklem tam a sem. Když slyšel z proslaveného litvínovského kotle skandování svého jména, udiveně se otočil a pokynul rukou na pozdrav (což jsme ho opět odměnili aplausem). Nevím, jestli si to kluk bude pamatovat do konce života, ale třeba mně osobně se tento moment velmi líbil. Bohužel možná i proto, že naopak na ledě tolik krásných momentů nebylo. Spíše žádné, protože Slávia jen bránila jednobrankový náskok a nám se zrovna moc nedařilo. Dalším vítaným rozptýlením tak bylo sledování natáčení scény, jež se odehrávala na kraji východní tribuny (a tudíž jsme jí z kotle viděli docela dobře). Tomáš Matonoha spolu s dalšími dvěma mafiány opakovaně „unášel“ Adriana Jastrabana kamsi pryč. Že ho pak zavřeli na záchod a že to vlastně nebyli úplně přímo mafiáni, ale jen veksláci (které navíc sám doučuje), jsme se však dozvěděli až při televizní premiéře… J

„Únos“ Jastrabana. V čepičce u vchodu lze poznat opřeného "Rumuna" Norberta Lichého, kamera je momentálně mezi stojícími lidmi v pravé dolní části tribuny

přesunuli k občerstvení za severní tribunou a několik z nás (včetně mě) bylo vybráno ke scéně, ve které „mafiáni“ v čele s Matonohou vylomí turniket a proniknou na stadion, a do které jsem já osobně vkládal ještě větší „naděje“ než do dřívější scény u stolku s občerstvením. Při dvou postaveních kamer jsem byl totiž v záběru naprosto jasně identifikovatelný, kterak se svým bubnem dobíhám na poslední chvíli do hlediště (čili jako ve skutečnosti J). Bohužel, ve filmu byl nakonec použit záběr z kamerového postavení třetího, venkovního, ve kterém je ze mě vidět akorát bílá šmouha za dveřmi. Tak jsem si aspoň v jedné z pauz udělal společnou fotku s „mafiánem“ Matonohou a jeho zlomeným nosem… :) 

"Ten turniket bude nejlepší vylomit takhle..."

• Kapitola pátá – náměstí

Před pondělním pokračováním natáčení na litvínovském náměstí jsme od štábu dostali důrazný pokyn, abychom se dostavili opět ve stejném oblečení. Mé obavy, zdali se toto vztahuje i na ponožky či spodní prádlo, se však již brzy ukázaly jako zcela liché. Po „utáboření“ tentokráte ve foyer litvínovského Docela velkého divadla a příchodu na náměstí jsme totiž byli rozřazeni znovu, a to úplně. Můj bratr a ještě jeden kamarád museli například jít „trpět“ do autobusu jako hokejisté Slávie, já spolu s několika dalšími lidmi jsem se zase během pár sekund „proměnil“ z bubeníka na člena ochranky. Takže ve výsledku jsme to „předepsané“ přesně stejné oblečení včetně bubnu mohli (a vlastně i museli) tak akorát navěšet na mou přítelkyni Lenku, která byla pro změnu odsunuta úplně mimo záběr (a nikomu tedy nevadilo, že má na sobě 3 dresy, buben a asi 4 šály). Ale zase ve filmu se od jeho tvůrců (snad jako kompenzace) dočkala tři sekundy trvajícího přímého záběru na svou osobu (čas 85:19-85:21). J 

 

 

 

 

 

 

Néé, brácha "zběhnul"!!! :-)

Předpokládám tedy, že TOTO byl konečně TEN REŽISÉR Stan(o) Sládeček a my tak po třech dnech a x lidech konečně viděli toho, kdo nese odpovědnost za úplně CELÝ film. Sledování jeho obřích monitorů pak bylo příjemnou kratochvílí v momentech, kdy jsme nemuseli být na place. Místa natáčení se totiž často měnila (i když jsme byli stále na náměstí J ), a tak při filmování v autobuse měli volno lidé zvenku, naopak při záběrech do obličeje Jastrabana zase nemuseli být na svých místech lidé z autobusu (ti ale ani tak nevycházeli ven, protože uvnitř měli příjemné teplíčko J).

 

V těchto časech se ještě běžně natáčelo. Na stadionu jsme se orientovali podle hodin nad Jižní tribunou, na náměstí podle kostelní věže J

Já jsem při natáčení odpovědně „plnil“ svou roli ochranky, a to zhruba 5 metrů od místa, na kterém se odehrávala převážná část děje (tedy před autobusem Slávie). Důkazy na to však nemám, poněvadž zorné úhly kamer bohužel mířily při všech jejich postaveních mimo mě a na mém foťáku mi došla baterka (jedinou mou „stopou“ v této části filmu je tak žlutá vesta a červené rukávy, které odnášejí železnou zábranu při závěrečné „líbací“ scéně Jastrabana a Kuchařové J). Stejně tak jako ostatní „venkovní“ jsem tedy slyšel nejen všechny dialogy (několikrát), ale i různé přeblepty či komentáře mimo natáčení (v této činnosti svým suchým humorem obzvláště vynikal filmový tatínek Kuchařové – známější spíše jako starý Hložánek ze seriálu Ulice). Dále jsme pak ze svých pozic mohli s herci i přímo komunikovat. Když například Taťána Kuchařová poprvé sehrála tu scénu, ve které se otočí na Mádla a sděluje mu, že fandí Litvínovu stejně jako její táta, vyvolalo to v našich řadách nečekaný, avšak o to bouřlivější aplaus, až se celý záběr musel zastavit a točit znovu. Naopak když na to Mádl už potřetí nazlobeně reagoval, že má ve své rodině samé Litvíňováky, začaly na scénu létat názory, že „my nejsme žádný LitvíŇováci, ale LitvíNováci!“ Byl to tedy nakonec vlastně další „scénáristický zásah“ nás fanoušků do děje filmu (ve kterém pak už Mádl mluví o Litvínovácích) J. Z autobusu měl zase největší zážitek můj bratr, kterému Kuchařová při vybíhání z autobusu pravidelně házela do klína knedlíky. Jako na potvoru ale ani on v této scéně není ve filmu vidět, za Kuchařovou se při sedání na sedadlo totiž jen mihne. A moje přítelkyně, v tento den vlastně nevyužitá, si zase největší zážitek odnesla z přestávkového rozhovoru a focení s Miroslavem Šimůnkem. Vůbec všichni herci nám ukázali vlídnou a laskavou tvář (snad proto, jak „zbědovaně“ jsme po několika hodinách mrznutí museli vypadat J) a bez problému se s námi v pauzách nechávali fotografovat. Tedy až na Jiřího Mádla, o kterém tak ihned začaly kolovat drby, že je namyšlený, arogantní atd. Po zhlédnutí filmu a zjištění, jakého idiota v něm Mádl vlastně hraje, však všechny pochybnosti rychle zmizely. Byl prostě jen důkladně „ponořen“ do své role a v přestávkách si tu „masku“ jen nedokázal (nebo nechtěl) sundat…

V tuto dobu jsem ještě nevěděl, co je ten Rychtář za idiota :-)

• Epilog

nachází „to svoje“ i ti z nás, kteří se loni natáčení neúčastnili – např. při zmínkách o litvínovském gymnáziu, nebo při scénách z „Karlovy univerzity“. Zde vehementně „protestují“ 2 kamarádky - studentky VŠCHT, které kabinet profesora Květoně neomylně identifikují jako místo svých několika zkoušek J. Děj však nezadržitelně spěje „do Litvínova“ a naše stoupající napětí je ještě umocněno například i tím, že ve scéně s „únosem“ Jastrabanova syna mají oba SKUTEČNÉ litvínovské vstupenky…

 

 

 

 

 

 

  

„Slavnostní“ premiéra

          Po „očekávaném“ konci filmu (vždyť jsme to přece sami natáčeli J) se rozpoutává „neočekávaně“ mohutný řetězec událostí, skládající se z opakovaného přehrávání scén, hledání se v nich, vkládání fotek z těchto scén na fb, sledování následných komentářů na ně atd. Vše v dobré a veselé náladě, kterou určitě pomohly navodit i vtipné dialogy a hlášky z dílny scénáristy filmu Petra Kolečka (který se také podílel mj. na úspěšných seriálech Okresní přebor či Čtvrtá hvězda). Na ČSFD či na jiných diskusních fórech se sice objevuje docela dost negativních ohlasů, nicméně za nás všechny má film „plný počet“ (bodů, hvězdiček, čeho chcete). Kolečkův suchý humor se totiž přesně strefuje do našeho vkusu a potom také (už z vlastní zkušenosti) víme, že natočit takový film není úplně jednoduché. Aby člověk sedl k počítači a napsal komentář, nepotřebuje zpravidla více než 10 minut. Na „filmových“ 10 minut z Litvínova však štáb spolu s námi potřeboval celé dlouhé perné 3 dny… A navíc, kdyby to byla skutečně taková blbost, nekouká na to 1,5 milionu lidí (mimochodem nejvíce ze všech pořadů nedělního večera). J

Tak za 35 let na dalším natáčení v Litvínově nashledanou! J

---

 © Dalibor Frýba, fanoušek, bubeník, komparzista J