Je čtvrtek 20.8.2015, bez tří dnů přesně na den čtyři měsíce ode dne, který asi navždy zůstane na čestným místě v našich vzpomínkách. Jak by řekli Cimrmani „přesně takhle na den to vyšlo“ a já se chystám na první výjezd nové sezony a to až do dalekého francouzského Grenoblu na historicky první utkání Chezy v hokejové lize mistrů.

Z cesty jsem trošku nervózní, jelikož autobus sice patří do mé životní filozofie, drž se baru nechytneš klíště, ale houser by za dvě noci na sedačce koupit šel. Po zdravici před zimákem raději s předstihem očumuji přistavený Mercedes a říkám si, že by to snad šlo. Moje myšlenky osobitým způsobem utne Kozel, který mi objasní na koho to ještě po osmnácté hodině, tedy hodině odjezdu čekáme. „Filák, vidíš autobus?“ „Vidím…“ „No tak to není on.“ Vráťa prostě umí uklidnit. Osobně ho podezírám, že i ten titul mu jen lehounce přizvedl tep. :)

Nakonec přeci jen dorazil náš dostavník a úspěšně se vydáváme na tu hokejovou pouť. První zastávka ala Dlouhán přichází už před Sokolovem a druhá na Pomezí. Dvě zastávky v krátkém časovém sledu mírně znejistí dva členy výpravy a to jmenovitě řidiče, ale následně se zdá, že vše jde jak na drátkách. Takže dříve než řeknete Kulový blesk a k tomu ještě Homolka a Tobolka, Sněženky a machři a výpravou vypískaný Americký prezident, který způsobil nevole, že by se ani Balaštík nemusel stydět, byli jsme ve Francii.

Ptakulin psal v památném reportu ze semifinále, jak nás museli milovat v Brně díky podjezdu viaduktu, ale to co jsme způsobili při vjezdu do Grenoblu, proti tomu bylo brněnské drama pouze románkem pro dospívající holčičky. V jedné z mnoha neuvěřitelně úzkých uliček jsme zapíchli náš autobus tak šikovně, že bylo naprosto vyloučeno, abychom zatáčkou dále projeli. Následovalo několika minutové couvání a po vyproštění již konečně hledání zimáku, které se úplně nedařilo podle plánu. Naštěstí více hlav víc ví a tak po geniální odpovědi na otázku jak se vlastně v jazyce francouzském řekne zimák, jsme našli „Ice Hockey Zimmer.“

Následovalo společné focení, rychlá obhlídka útrob, ze které nás Frantíci rychle vypakovali a rozchod směr turistické atrakce města pod Alpami. Prvotní dojmy nebyly mírně řečeno nic moc. Až později jsme zjistili, že hala leží údajně v jedné z těch nejnebezpečnějších čtvrtí v celé Francii. Sídliště a jiné betonové stavby tomu odpovídaly. Sám jsem objevil jedno auto, které mělo vymlácená všechna okénka a na předním sedadle byla odhozena dámská tanga. Nevím, jak velké vodítko to bude pro francouzské policisty. Jiní hovořili o zapáleném autě a také o ulici, kde se mělo den před naším příjezdem střílet.

Staré město a okolí mnou propagované koulolanovky, to už byla jiná káva. Mimochodem velmi mne potěšil Ptakulin, který  zavolal přesně ve chvíli, kdy jsem seděl v koulolanovce a kochal se řekou a městem. Výkon to od něj byl úctyhodný, vzhledem k tomu, že jsem s jízdou na lanovce všechny otravoval asi čtrnáct dní předem a samotná jízda trvala cca. pět minut a to možná přeháním, ale Pták prostě ví, kdy zavolat. Koulolanovka valnou část ropácké výpravy vyvezla na Bastilu, ze které byl opravdu úchvatný výhled na pohoří i město. Dle cedule na nejvyšší vyhlídce byl vidět i Mont Blanc, ale za mě se nedalo přesně rozeznat, jestli to bílé v dálce jsou mraky, známý vrchol a nebo opar nad Bouřnákem, ale nevadí ostatní kopce to plně vynahradily.

Nastal pomalu čas odebrat se zpět poměrně dlouhou procházkou k zimáku a sebrat zbytky sil na to nejdůležitější, proč jsme se na cestu vydali. Tedy k podpoře kluků v tom prvním utkání Ligy Mistrů. A my přeci Mistři jsme. Na první i druhý pohled velmi maličký stadión se solidně zaplnil více než třemi tisícovkami diváků, atmosféra při samotném zápase ale byla spíše tleskací. Černožlutý kotel zaplněný do posledního místa a to i českými občany dlouhodobě žijícími v Grenoblu se snažil velmi solidně, což koneckonců dokresluje fakt, že někteří hráči domácích po utkání před Ropáky uznale zatleskali. Zápas jsme si dovolím říct opanovali ještě výrazněji, než hlediště a ve všech směrech Francouze přehráli. K vítězství 4:1, ale bude patřit jeden památný moment, kdy Gery samostatný únik zakončil tak excelentně provedeným Forsbergem (přímo před naším sektorem), že jsem musel uznale smeknout hučku. O tomhle momentu chci od Geryho jednou samostatný sloupek.

Cesta domů utekla již jak to tak bývá psychologicky rychleji a dříve než mohl člověk všechny zážitky urovnat v hlavě a nebo v mobilu, byli jsme doma se třemi body v kapse.

Závěrem se sluší poděkovat všem, kteří tuto nelehkou výpravu zorganizovali a po cestě koordinovali. Lenko, Martine, Ptakuline děkujeme…

Pro RoT napsal Philák, foto Pavel Korkeš